Politicka situace

Politicky kontext pred rokem 1968

Po krátkém období relativně demokratického vývoje v letech 1945-1948 převzala ve státě moc Komunistická strana Československa v únoru 1948. Československo – podobne jako Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a sovětské okupační zóny v Německu – spadalo po roce 1945 do mocenské sféry SSSR, takže se tato událost stala logickým vyústěním dané skutečnosti. To znamena, ze existovaly jen minimální predpoklady pro to, aby byl v Československu zachován pluralitní politický systém. Nasledujici obdbobí, zejména pak první polovina 50. let 20. století, byla v Československu spjata s upevňováním totalitního komunistického systému poznamenaneho vykonstruovanymi politickymi procesy (vzor v procesech probihajicich v Sovestkem svazu ve 30. letech 20. stoleti). Tyto procesy postihly jak představitele demokratické opozice a tzv. západního odboje, tak celni funcionare komunisticke strany. Po smrti J. V. Stalina a následně prezidenta a prvního tajemníka Komunistické strany Československa Klementa Gottwalda v březnu 1953 nastalo pozvolné uvolňování komunistického režimu. Tento proces byl iniciovan zpocatku utajovanym vystoupením noveho generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu N. S. Chruščova na XX. sjezdu této strany v únoru roku 1956. Chruščov ostře kritizoval kult osobnosti svého předchůdce J. V. Stalina a jeho nepřípustné metody vládnutí (fyzická likvidace politických odpůrců, absolutní moc sovetske tajné policie NKVD atd). Autoritativní komunistický režim v Československu si i přes dílčí personální obměny nadale udržoval svůj mocenský monopol. Jedinym hmatatelnym vysledkem se tak zpocatku stalo zastaveni politickych procesu. Posledni z nich probehl na jaro roku 1954 se skupinou tzv. slovenských buržoazních nacionalistů v čele s Gustávem Husákem, ktery patril k čelnim poválečným představitelům slovenských komunistů. G. Husák byl odsouzen, po několika letech vsak propuštěn, rehabilitován a po roce 1968 se jako představitel pragmatického křídla komunistické strany stal prvním tajemníkem komunistické strany a posléze i prezidentem republiky. Na tomto postu setrval až do 10. prosince roku 1989, kdy rezignoval. V roce 1960 byla přijata nová tzv. socialistická ústava, která deklarovala, že v Československu byl dobudován socialismus. Stat dostal novy nazev: Československá socialistická republika. Nedilnou soucasti ustavy se stalo zakotveni vedoucí úlohy komunistické strany ve státě i společnosti. Zaroven byl posílen státní centralismus, který fakticky eliminoval dosavadni autonomní status Slovenska.

Hospodarske problemy

Skutečným impulsem, který inicioval reformy v Československu, byly hospodářské problémy na počátku 60. let 20. století. Centrální plánování se ukázalo jako neefektivní. Plány růstu hospodářství na tzv. třetí pětiletku se brzy ukázaly jako nereálné a v praxi neproveditelné. Vedení komunistické strany chtělo předejít úplnému zhroucení pětiletého plánu, a proto se odvážilo k zásahu. Byla zřízena státní a stranická komise pro hospodářské reformy. V jejím čele stanul ekonom a jeden ze symbolů reformního procesu Ota Šik. Zasadni pro dalsi vyvoj byla skutecnost, ze v ramci uzsiho vedeni komunistické strany posilovala skupina, která ekonomické reformy považovala za jediné východisko z hrozící krize a podporovala jejich realizaci. V roce 1962 byl rovněž oficiálně zrušen třetí pětiletý plán, protoze se jeho cíle ukázaly jako nereálné. Tuto skutečnost potvrdil XII. sjezd komunistické strany v prosinci 1962, ktery zároveň stanovil, že československá ekonomika bude orientována na nižší (tj. reálné) tempo ekonomického růstu a nebude jako doposud orientovana na rozvoj těžkeho průmyslu. V následujících letech měly být do centrálně plánované ekonomiky postupně zakomponovány prvky sociálně-tržního systému. Uvolnění v rámci KSČ začalo být postupně reflektováno i mimo samotné stranické struktury a ekonomickou sféru, na níž byly reformy primárně směřovány. Tzv. „tání“ se nejvýrazněji projevilo ve sféře kultury. 60. léta jsou v Československu symbolizována novou érou filmové tvorby, která si i v mezinárodním kontextu získala značné renomé a respekt. Film a také divadelní tvorba přestaly být omezovány cenzurními zásahy, což bylo zásadním a přelomovým aspektem. Byl tak umožněn rozvoj tvůrčí činnosti oproštěné od dosavadní oficiální linie tzv. socialistického realismu. Ve filmech a divadelních představeních se objevovaly pasáže kriticky se vymezující vůči režimu, což bylo do té doby naprosto nemyslitelné. Nově nastolený trend se těšil značnému ohlasu veřejnosti. Bez zábran byly rovněž přijímány a napodobovány dobové trendy tzv. západní hudby (fenomén skupiny Beatles atd). V červnu roku 1967 proběhl v Praze IV. Sjezd československých spisovatelů, kde přítomní umělci otevřeně vystoupili proti komunistickému režimu a požadovali úplnou svobodu tvůrčí činnosti a návrat kulturně civilizační sféry, která odpovídala historii a tradicím českého národa. Zvlášť aktivní byli v tomto ohledu spisovatelé Ludvík Vaculík, Václav Havel, Pavel Kohout, A. J. Liehm, Ivan Klíma a také filozof Karel Kosík.

Nastup Alexandra Dubceka

Samotný reformní proces tzv. Pražského jara byl iniciován na konci roku 1967, kdy v průběhu prosincoveho zasedání Ústředního výboru KSČ zazněla ostrá kritika konzervativních a protireformních členů tohoto orgánů. Především se jednalo o prvního tajemníka a prezidenta Antonína Novotného, ktery se nakonec v důsledku kritiky a nátlaku rozhodl na funkci prvního tajemníka 21. prosince 1968 rezignovat. Jeho rezignací bylo jednání Ústředního výboru KSČ přerušeno a pokračovalo od 3. do 5. ledna 1968. Po dlouhých diskusích členů ústředního výboru byl na post prvního tajemníka KSČ zvolen Alexander Dubček, cimz zaroven započal samotný reformní proces Pražského jara. Trval sice necelý rok, nicméně významně ovlivnil soudobé československé dějiny. Nástupem A. Dubčeka, který reprezentoval reformní křídlo KSČ, došlo k výraznému urychlení reformního procesu. Jeho cílem byla demokratizace systému vládnutí a zavedení tzv. socialismu s lidskou tváří) a také zavedení ekonomiky se sociálně tržními prvky. Na konci března 1968 abdikoval A. Novotný na post prezidenta Československa. Na jeho místo byl následně zvolen generál Ludvík Svoboda, ve společnosti uznávaný a respektovaný za svou činnost v době druhé světové války. Jiz v teto dobe vsak reformní proces v Československu vzbudil pozornost v ostatních zemích východního bloku v čele se Sovětským svazem. Koncem března 1968 se uskutečnilo setkání představitelů DDR, Polska, Bulharska, Maďarska a SSSR s československou delagací v Drazdanech. Zazněla zde poprvé ostrá kritika vývoje v Československu s výzvou, aby se zahájené reformy korigovaly a pokud možno i zastavily.

Akcni program KSC a promena spolecnosti

Na tyto vyzvy vedeni KSC nereagovalo, nebot je povazovalo za neopodstatnene pro ohrozeni dalsiho socialistickeho vyvoje. Počátkem dubna 1968 proběhlo další zasedání Ústředního výboru KSČ. Bylo zvoleno nové předsednictvo a potvrzen nastolený reformní kurz. Zároveň byl na tomto zasedání – 5. dubna 1968 – schválen Akční program KSČ. V tomto programu byl stanoven harmonogram změn a reforem, které se v Československu měly uskutečnit v následujících dvou letech. Měly se týkat všech oblastí života – nejen ekonomiky a politiky, ale i kultury, školství, právního systému a dalších oblastí. Hlavní ideou byla demokratizace a obnova občanské společnosti s tím, že rozhodující pozici v systému si i nadále měla zachovat reformovaná komunistická strana. Akční program KSČ se setkal s velmi pozitivním ohlasem ve společnosti. Akční program KSČ obsahoval jeden průlomový bod – fakticky zrušil cenzuru. Tato skutečnost byla potvrzena schválením nového tiskového zákona na konci června 1968. Otevřel se tak prostor pro objektivní informovanost obyvatelstva. Záležitost, která byla v Československu po únoru 1948 nemyslitelná. Narostl počet nezávislých tiskovin, v televizi a rozhlase se objevily necenzurované diskuse, otevřeně byly kritizovány poměry v komunistické straně, politické procesy z 50. let a mnohé další. V daném kontextu se začalo otevřeně hovořit o obnovení politické plurality, tzn. volné soutěže politických stran Dne 8. dubna 1968 byla jmenována reformní vláda v čele Oldřichem Černíkem. Zásadním momentem se stala skutečnost, že vláda se stala fakticky samostatnou a nebyla závislá (jako se stalo po únoru 1948) na rozhodnutích Ústředního výboru KSČ. V polovine roku 1968 byla rovněž zahájena práce na nové ústavě státu. V ní bylo oproti dosavadnímu centralismu zakotveno federální uspořádání. Slovensko tak mělo získat autonomní status, o který od roce 1945 usilovalo.

Sovetska kritika reformniho procesu

Úspěch reformního procesu v Československu byl vsak limitován skutečností, že bylo integralni soucasti sovětského bloku a jeho vojensko-politického uskupení, Varšavského paktu. Sovětský svaz v čele s neostalinistou Leonidem Brežněvem se proti reformnímu procesu v Československu ostre vymezil a odmítal jej. Rozhodne nehodlal připustit, aby se Československo vydělilo z bloku tzv. socialistických zemí pod kontrolu Moskvy. Tato politika byla realizovana plně v intencích tzv. brežněvovské doktríny. Sovětský svaz si nárokoval právo uplatnit své mocenské zájmy v těch zemích, které se po roce 1945 staly součástí jeho sféry vlivu. Kritika reformního procesu v Československu ze strany zemí Varšavského paktu opět zazněla při jednanich v Moskvě v květnu 1968 a znovu velmi ostře v červenci 1968 ve Varšavě. Českoslovenští představitelé v čele s A. Dubčekem se snažili tuto kritiku vyvrátit, avšak bez úspěchu. Ve dnech 29. července až 1. srpna 1968 proběhla dvoustranná jednání vedoucích představitelů KSČ a Komunistické strany Sovětského svazu v Čierné nad Tisou na československo-sovětských hranicích. Výsledkem jednání však nebyla žádná dohoda – obě strany de facto setrvaly na svých stanoviscích. Část konzervativních členů vedení KSČ v čele s Vasilem Biĺakem, kteří reformy odmítali, v utajení předala sovětské delegaci tzv. zvací dopis, který požadoval vojenskou intervenci zemí Varšavské smlouvy do Československa.

Zvaci dopis

Zvací dopis se následně skutečně stal vhodnou záminkou vstupu vojsk Varšavského paktu do Československa. Stalo se tak v noci z 20. na 21. srpna 1968. Československo obsadily vojska SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska. Byl tím násilně ukončen proces demokratizace, který se nazývá Pražské jaro. Jednalo se skutečně o nejvýznamnější pokus o reformu totalitního a autoritativního komunistického systému v rámci zemí Východního bloku. V dané geopolitické mocenské konstelaci však byla naděje na jeho úspěšnou realizaci minimální. Sovětský svaz a USA plně respektovaly své mocenské sféry vlivu a ani jedna ze supervelmocí nehodlala intervenovat v mocenské sféře svého protivníka.

„Der Prager Frühling“ – 1968 in der Tschechoslowakei

Ausgangslage: Reformbemühungen der kommunistischen Partei

Die gesellschaftliche Unzufriedenheit in der zweiten Hälfte der 60er Jahre hatte in der Tschechoslowakei ökonomisch-materielle Gründe. Die Wirtschaft stagnierte und die Versorgungslage der Bevölkerung war nicht nur im Vergleich mit dem kapitalistischen Ausland schlecht, sondern auch verglichen mit den Nachbarstaaten des Warschauer Paktes. Die frühesten Reformimpulse kamen aus dem "Establishment"- nämlich aus der kommunistischen Partei; dort wurde seit Mitte der sechziger Jahre über Reformen kritisch reflektiert. Der Parteiökonom Ota Šik schlug eine Reform der mangelhaften Planwirtschaft vor. Seine Idee stieß auf große Offenheit und wurde in Partei und Gesellschaft debattiert. Diese Diskussion weitete sich zunehmend auch auf andere Themen aus. Dadurch entstand besonders in Prag, aber auch in anderen Städten, eine geistige und kulturelle Öffnung, die alle anderen „sozialistischen Bruderländer“ übertraf.

Protestgruppen: Intellektuelle und Studierende

Sowohl angesehene Intellektuelle aus der Politik, der Wissenschaft oder der Kultur als auch Studierende traten für den Reformprozess ein. Die studentischen Demonstrationen waren im internationalen Vergleich überschaubar und betrafen vor allem die Forderung nach besseren Studienbedingungen. Der Auslöser für die studentischen Proteste waren die schlechten Wohnbedingungen im Wohnheim im Stadteil Strahov: Strom und Heizung fehlten. Da in der Presse aber häufig der industrielle Fortschritt angepriesen wurde, setzten die Studenten ein erstes Zeichen. Auf einem Lichterzug forderten sie „Mehr Licht“. Intellektuelle wie Václav Havel und Ivan Sviták nutzten die öffentlichen Medien, um für eine Reformpolitik zu appellieren. Sie konnten über den Schriftstellerverband „Literární Listy“ und dessen Zeitschrift ihre Standpunkte klar machen.

Ziel: Sozialismus mit menschlichem Antlitz

Hoffnungsträger der Reformwilligen wurde Alexander Dubček, der seit dem 5. Januar 1968 Erster Generalsekretär des Zentralkommitees der KSČ war. Er gestaltete eine Phase der Reformpolitik mit, die das politische Erscheinungsbild der ČSSR rasant veränderte, z.B. durch eine Lockerung der Pressezensur und den Beginn der Untersuchungen der stalinistischen Säuberungen in den 1950er Jahren. Er setzte die Reformpolitik gegen den Widerstand der alten Apparatschiks durch und ermöglichte kontroverse Diskussionen zwischen unterschiedlichen Gruppierungen der Gesellschaft. Er wurde so zum Gesicht des Sozialismus mit menschlichem Antlitz.Bild Alexander Dubcek Im Sommer 1968 war die Tschechoslowakei ein Land im Gespräch mit sich selbst, allerdings unter Beobachtung der UdSSR. Dies war Dubček bewusst, denn als die vom Schriftstellerverband herausgegebene Wochenzeitung " Literární Listy" am 27. Juni 1968 das Manifest der "2000 Worte, gerichtet an die Arbeiter, Landwirte, Künstler und alle anderen" veröffentlichte, lehnte er dieses sofort ab - aus Angst vor der Reaktion Moskaus. Im Manifest wurde nämlich die konsequente Fortführung des Reformprozesses gegen reaktionäre Kritik gefordert - was langfristig das Ende des kommunistischen Machtmonopols bedeutet hätte.

Sowjetische Intervention: Panzer in Prag und Bratislava

Nach der Veröffentlichung der „2000 Worte“ sorgte dies für Nervosität bei den anderen „sozialistischen Brüderländern“. Vor allem die Sowjetunion befürchtete, dass es der Parteiführung der ČSSR nicht gelänge ihre Stellung als alleinige Regierungspartei zu wahren. Daher beschloss die UdSSR die radikalste aller Maßnahmen und marschierte am Morgen des 21. August 1968 in die ČSSR ein. Mit einer halben Million Soldaten aus den umliegenden sozialistischen Staaten wurden wichtige Schlüsselstellungen im Land besetzt. Truppen aus der DDR waren nicht beteiligt, standen aber in Bereitschaft. Man wollte damit vermutlich Erinnerungen an den Einmarsch durch die Wehrmacht 1938 im Zuge des Münchner Abkommens verhindern. Der Einmarsch verlief nicht ohne Verluste, 94 Bürger der ČSSR ließen ihr Leben, als sie sich den Invasionstruppen in den Weg stellten. Hochrangige Politiker wurden festgesetzt und zu Verhören nach Moskau gebracht. Alexander Dubček wurde entmachtet und 1969 durch den linientreuen Gustáv Husák ersetzt. Nach zwei Tagen waren durch das „Moskauer Protokoll“ , die Reformen in der ČSSR auf Eis gelegt.

Folgen: Resignation und Selbstaufopferung

Durch die sowjetische Besatzung im August 1968 erlosch im ganzen Land die Hoffnung auf demokratische Reformen. Trotz solidarischer Bekundungen aus dem Ausland wurde den Bürgern, die für Freiheit und Demokratie gekämpft hatten, unmissverständlich klar, dass sie diesem Gegner nicht standhalten konnten. Die Resignation führte zur Selbstaufopferung einiger junger Menschen als Protest gegen die Okkupanten und den Zwang, die Freiheiten aufzugeben, die sie erlangt hatten. Jan Palach, ein 21jähriger Geschichtsstudent, zündete sich selbst an und lief als menschliche Fackel über den Wenzelsplatz. Seinem Beispiel folgten mehrere andere junge Menschen. Bis heute ist die menschliche Fackel ein Symbol für die Bewegung der „68-er“ in der Tschechoslowakei. Der von Moskau erzwungene Rücktritt Dubčeks führte zur totalen Hoffnungslosigkeit unter der Bevölkerung auf mehr Demokratie bis zur „Samtenen Revolution“ 1989.

Unterschiede der 68er-Bewegung in der Tschechoslowakei und der Bundesrepublik: Wirtschaft und Generationen

Während eine Wurzel des tschechoslowakischen Protests in der ökonomischen Stagnation lag, befand sich die bundesrepublikanische Wirtschaft zu diesem Zeitpunkt in einer Phase des Aufschwungs. Unterschiede finden sich auch in der Zusammensetzung der Protestierenden. Während in der BRD hauptsächlich Studierende einer relativ sorgenfreien Generation protestierten, waren die Träger der tschechoslowakischen Protestbewegung vor allem ältere Intellektuelle. Dementsprechend trat in der ČSSR auch nicht der für die westdeutsche 68er-Bewegung charakteristische Generationenkonflikt zwischen der Vätergeneration und deren Rolle im Nationalsozialismus und den studierenden Nachkommen auf. Während diese eine Aufklärung der NS-Vergangenheit und eine gesellschaftliche Liberalisierung forderten und sich damit gegen ihre Eltern stellten, hatten in der Tschechoslowakei beide Generationen in einer Reformierung des Systems gleiche Interessen.

Literatura/ Anmerkungen

Frei, Norbert (2008): 1968. Jugendrevolte und globaler Protest. München, S. 190-197.